Tvé vlasy jsou pšenice v době zrání
tvé oči jsou nebe za svítání
tvé rty jsou jiskra červeného vína
tvé ruce jsou slonovina
Střevíčku zelený,
nespěchej!
Sotva jsi poznal
jak chutná žízeň
když nedali ti napít
jak chutná naděje
když chtěli ti ji vzít
jak chutná samota
když vybídli tě jít
a nevracet se
Střevíčku zelený,
nespěchej!
Ukliďme dům
rozsviťme lampu
prostřeme stůl
podejme hostu
chleba a stůl
Živote
hoste nejvzácnější
buď u nás vítán
a zůstaň u nás dlouho
dlouho
dlouho
Jen stopy bosých nohou
v mokrém písku
zůstaly tu po ní
Ve mně
ani touha
ani lítost
ani stesk
A stopy bosých nohou
v mokrém písku
j e j í ch bosých nohou
vlnky moře
pomalu smývaly
v nečitelno
Myšlenka náhlá
se potkala s rosou
a chtělo se jí pít
rosa a kosa
po rose kosa rezaví
pít se má ze žízně
ne na zdraví
rozume
ne na zdraví
Myšlenka náhlá
jepičí život
zhasla jak dotkla se rosy
ani se nenapila
jediný rozmach kosy
do tisíců třpytných střípků
je roztříštil obě
myšlenku i rosu
Jiskřila mrazem a hvězdami
z nichž tu a tam
některá upadla na zemi
a zazvonila smíchem
Nastalým tichem
se rozzvučela jeho ozvěna
A my šli tou zvonkohrou noci
domů
do teplých postelí
zvonek a krok
zvonek a krok
A vstříc nám šlo ráno
a den
a rok
šťastný a veselý
šťastný a veselý
Otočil jsem klíčem slova
v zámku mlčení
a vstoupil jsem
do předsíně
jejího nitra
Pojď dál
řekly její oči
ale zuj své svědomí
a svlékni přetvářku
je tam č i s t o
a t e p l o
Děkuji
až jindy
dnes jsem tě chtěl jenom vidět
ale až příště přijdu
vejdu rád
Snad
Do spící ulice
vyběhlo trochu molekul
tak pochopil jsem
jak velkolepé je vše vidět
Půl roku štolbové stavěli zeď
teď spadla do modré zástěry
a hrstka molekul v ní zachrastila
jako hrách
Odkašlal jsem čas
a šel jsem na schůzku
s neuvěřitelnem
Seděl na patníku
a v očích měl píseň
i ve vlasech měl píseň
a den
z jehož krajíce ukusoval
si ji zpíval
Jel s námi jen kousek
a slovo nepromluvil
Ale když vystoupil
ta píseň po něm zůstala
jak hlína v kořenáči
a vyrostla z ní
báječná
blankytná
pohoda
Ty se nestydíš?
zeptala se
když jsme spolu
poprvé přišli na pláž
a svlékli jsme se donaha
Někdy se stydím
řekl jsem
třeba když vím
že jsem oklamal
či neposkytl pomoc v tísni
i když jsem mohl
Pak se stydím
Mlčela
Styděla se za svoji otázku
Snad sídlí v mozkovém kmeni
snad v mozkové kůře
nevím
nejsem fyziolog
snad je korektorem chyb
pojistkou v případě poruch
nebo zábranou nad propastí
v oblasti mých mravních jistot
nevím
nejsem psycholog
Ale zcela určitě je
jediným soudcem
jímž jsem schopen
soudit sám sebe
objektivně
To vím
Protože jsem
člověk
Cestička
jak nastavená dlaň
roztíná zástup borovic
co na úsvit tu stojí frontu
Zve ke spěchu
aby se už už tvé oči žíznivé
napily z vln
jež právě vyperlily z horizontu
aby z tvého těla smyly stopy noci
Pak stojíš po kolena
v zrcadle chladivé modři
v níž taví se ráno bronzové
ohlédneš se na písečnou mísu
a vidíš:
Před tebou
je celý bochník sluncem vypečeného dne
jen ukrojit
a jíst
Spatřil jsem bohyni s měděnými vlasy
šla kolem
když jsem pásl stádo
svých růžových snů
na pobřeží Baltu
Přešla
jako bych tu nebyl
a já se díval za ní
až tam, kde azur moře
přechází do kobaltu
Stál jsem a díval se
jak ještě v dálce plamen jejích vlasů
na pozadí stínů
zlatorudě hoří
A zatím stádo mých snů
mých růžových snů
se utopilo v moři
Koupím si konev
ačkoliv nejsem zahradník
ani nepečuji o hrob
Jen tak si ji koupím
protože se mi líbí
je nová a lesklá
neprohloupím
Ponesu si ji nezabalenou
ať každý vidí
že ji mám
jistě mi mnozí budou závidět
to znám
Budou si říkat: Hele mladej
jakou si nese pěknou konev
copak je asi zač
a kam ji nese
a nač?
Konečně vzbudím pozornost
těch, kteří mě jindy nevšímavě míjí
dík konvi budu středem jejich zájmu
hned zítra si ji koupím
na tu konev mám peněz ještě dost
A budu někdo
budu mladík s konví
budu osobnost
O bílých plážích postelí
měl jsem sen
o bílých plážích rozestlaných
o ranních mlhách ze silonu
jež z okna odvál slunný den
o polce
která vytančila z amplionu
o rusých vlasech
měl jsem sen
O bílých plážích postelí
jsem snil
o bílých plážích
jež tvé ruce stlaly
o plážích provoněných zahradami
o květech, které spaly s námi
o tobě se mi zdálo
jak se ke mě skláníš
o tvých vlasech rusých, jež mě zašimraly
na tváři
a o tvých rtech, jež zašeptaly:
Je ráno, milý,
ráno je
V kapsách hněv a napětí
šla po nábřeží
a myslila na bohaté
Zašla do cukrárny
dala si černou kávu
a dívala se na vodu
jak teče
A viděla
voda je jako jindy
nebe je jako jindy
lidé jsou jako jindy
Zavolala číšníka a řekla:
Prosím vás
udělejte zázrak
nebo cokoliv
ale aby to bylo jiné
jiné
jiné
Jsou obrazy
které oči zpijí
jsou obrazy
které nitro zryjí
jsou obrazy
které nenajdeš v žádné galerii
Zkus namalovat, jak smích zvoní
zkus namalovat, čím radost voní
zkus namalovat matku
co znamená pro ni
vidět své dítě
jak si spokojeně hraje
a pochopíš
Jsou obrazy
jež vidí
jen oči lidí
lidí
Jednou
jsem se zeptal:
Na co myslíš?
Pohlédla na mě
a klubko snů
z nichž právě pletla svetr života
se zakutálelo do kouta zapomnění
Ach
je pryč
ale to je
t v o j e v i n a
V hloubce dálek se utopil její hlas
já mimo prostor a čas
hmataje po vláknu jejích snů
odešel hledat to zatoulané klubko
Nenašel jsem je
Ani ona mne
Kolik pohledů se vejde do tramvaje
kolik nevyřčených přání?
Jsou oči mluvící
jsou oči pro dívání
S okem si oko na schovávanou hraje
jak děcko s děckem
za chalupou v stráni
Kolik slov se vejde do tramvaje
kolik vět se dá z nich sestavit?
Jsou ústa mlčící
jsou ústa pro líbání
jak stvořená
jen je nastavit
Kolik snů se vejde do tramvaje
kolik představ
kolik nadějí?
Jsou ruce, které potkaly se náhle
v chvatu si řekly, co slovy říct se nedá
teď moje ruka osamělá
všude tu druhou ruku hledá
a možná se obě hledají
Bláhová ruka
uklidnit se nedá
hned naléhá
hned žadoní:
Pojeďme zase tramvají
Na paletě obra malíře
v tisících odstínů
rozhozené
barevné talíře
do nedohledna
A lidé
nahaté děti
se vystavují
bílému slunci
i studenému větru
i zvědavým pohledům
se stejnými laskavými úsměvy
jako by děkovali
za všechno
a všem
Zlato pohozené v stráni
mlha v údolí
vzpomínka na klekání
rozpaky očí
samet dlaní
výheň úst
Náš první večer
zůstaň ještě chvíli
tak dlouho jsem měl půst
Stopy v mokré trávě
mlha v údolí
slunce probuzené v trávě
rozpaky očí
samet dlaní
výheň úst
Naše první ráno
zůstaň ještě chvíli
tak dlouho jsme měli půst
Přijď lásko deštěm prostovlasá
přijď deštěm, ať ti zplihnou šaty
že se mi nahá budeš zdát
vyběhnem spolu na návrší
tam budem stát a dívat se
jak prší
na naše město
K sobě přitisknutí
budem tam stát
voda nám bude chladit čela
a mě se bude zdát
že snad bys chtěla
se se mnou v dešti milovat
Pak půjdem dolů mokrým parkem
slyšíš? to padá déšť do listí
a zní to jak by někdo šeptal:
Jak jste čistí
jak jste čistí
Čistí?
Vešel do krámu
a řekl:
Dejte mi deset deka štěstí
na víc nemám
Jste blázen
řekl prodavač
Odejděte z mého krámu
Odešel, jak večer odchází den
bohatší o titul blázna
chudší o jeden sen
A prodavač
prázdná mísa
slepá lampa
stál za pultem jak kněz
který dal právě
rozhřešení
Čeřenem touhy
snažím se
vylovit z tůně paměti
rybky vzpomínek
zlaté rybky
úsměvného dětství
Ale rybky jsou mrštné
jen tu a tam
se v síti některá zatřpytí
jako zrcadélko
Tu pak opatrně vyjmu
a položím na dlaň
ale jen na chvilku
Jen malou chvilku hltám
její lesklou krásu
již ani trochu nezakalil
běh času
A pak ji stejně opatrně
a s nesmírnou láskou
ponořím zpět do tůně
něžně
jako děcko
do peřinek
Věčnost naděje
slast hříchu
touha po poznání
to jsou jen
pohonné hmoty
A potom
start
a let
a přistání
Let
po předem nevypočitatelné dráze
let
bez možnosti se vrátit
let omezený neznámým časem
Ale v každém případě
let
úžasný
jedinečný
Někdy bych se chtěl zatavit
do jistoty
jak do koule z olova
a bezpečně se v ní valit
po této Zemi
Ale pak smysly všemi
se vzepřu
a do dlaní
do holých dlaní
chci chytat vítr severák
a do paží
do nahých paží
chci sevřít mrak
svých nejistot
a pevně stisknout
veškerou silou
Veškerou
Roztáhl ruce
a chtěl vzlétnout
jako pták
a klouzavým letem
snést se do údolí
Ale nohy měl z kamene
a v srdci strach
A z plachty noci do očí
mu padal hvězdný prach
až cítil
že slzí
slzami beznaděje
Stávám se někdy malomyslným
Třeba když si uvědomím
že nedovedu pochopit
Einsteinovu teorii relativity
Copak může člověk předstihnout čas?
Vždyť čas je v nás
náš život přece odměřuje čas
Ale pak zas
mi stoupne sebevědomí
proč se hned vinit s neschopnosti
proč si lámat hlavu
zda je to tak nebo jinak?
Řekl prý jednou
jeden moudrý rabín:
Všechno je
p ř e d e v š í m
jinak
Živote
já tě beru
beru tvůj rub a líc
všechno chci mít
a vlastně nic
jen úsměv za úsměv
a díky za krajíc
Živote
dej mi
co zasloužím si
a kdybych
tisíckrát
měl pocit křivdy
tak chci jen říct
že rád tě mám
Jsi někdy ráno rozespalé
a jen si přiznej - trochu líné
ale přece jen ráno
jímž začíná den
Jsi někdy ráno rozesmáté
kdy chce se ti vyběhnout ven
a volat na lidi
je ráno, lidi, ráno, nastal den!
Živote můj
jsi ráno všelijaké
veselé, chmurné, přemýšlivé
ale vždycky šťastné ráno jsi
jsi dar
jsi počátek mých nadějí
jsi moře plánů
jsi balík skript
a zkouška z fyziky
jsi prospekt z Čedoku
jsi srdce z marcipánu
jsi z pouti hrst vzpomínek
jsi krásné ráno
bohaté
a mé
Dříve jsem věřil
že smíření není těžká věc
prostě přijdu a řeknu
nechme toho
zahoďme nenávist
jako se zahodí
starý hrnec
do šrotu
Jenže nenávist
ta není hrnec
je to plevel na duši
jenž rozkřovinovatí se
do nepropustna
a ty jej musíš vyrvat i s kořeny
a to chce sílu
protože kořeny jsou pevné
a odvahu to chce
protože to bolí
bolí na duši
Měsíční sonda
N. na oběžné dráze
pod N.-ová
Vichr vane vichr vane
Na plotně jídlo na sobotu
páteční jídlo s láskou ohřívané
Vichr vane vichr vane
N. na oběžné dráze
nad N.-ová
Vichr vane vichr vane
Pro krůpěj milostného potu
k Luně vyslaní pozemšťané
Synek
Polomrtví rodiče
když se jim poštěstí
ochrání jediného synka
před spatřením mrtvého
a pak pustí synka do světa
kde hloupou náhodou
potká živého
A hned to doma užasle vyklopí
Avšak polomrtví rodiče
když se jim poštěstí
ochrání jediného synka
před vzpomínkou na živého
a pak pustí synka do světa
kde hloupou náhodou
potká sebe mrtvého
Ale doma už o tom ani necekne
A tak mrtvý synek
s trochou lsti
ochrání své jediné rodiče
před smutnou zprávou
a když se mu poštěstí
potká polomrtvou ženu
která mu hloupou náhodou
povije jediného synka
A vše znova
Rodiče a děti
Rodiče s nechtěnými dětmi
nepotkáte na nedělní ranní procházce
ba ani odpoledne
když slunce křivě na obloze dřepí
Zato když se setmí
vylejzají z paneláků
a po obloze rozhazují střepy
děti nechtěných rodičů
Houpací kůň
Byly i šťastné chvíle
když v rokli na divoké skládce
zaslechl křik houpacího koně
Když si ho ochočil
když ho vyvedl na louku
když se houpal v sedle
a krajina kolem stála
Byl to šťastný čas
a tvrdím že by neskončil
kdyby N.
nespustil nohy z dřevěných třmínků
Příběh slasti
Maminky nebraňte svým chlapečkům
když potmě hrají si
s blikavou lucerničkou
Vždyť příběh slasti
je tak krátký:
ze tmy do světla
ze světla do tmy
tam a zpátky
Jako
ze sna
Dávné jako ze sna
vzdálené hřmění
z bezesných lesů
slyší a procitá
klove se do života
k nerozeznání
podobného smrti
a ví:
Je dlouhým čekáním na cosi
co by ho použilo
k jakémusi všemu
když ho tak pečlivě stvořilo
z ničeho
V
kině Čas
Bylo mu patnáct
a po plátně šel průvod stínů
- jen čerň a běl -
když poprvé smočil prsty
v křtitelnici
jakési N.
Neviděl její obličej
ale čas znachověl
Když vyšel ven
ulicí táhl průvod
těl
Neviděl obličeje
jen tušil děj
Spolužáci po létech nad třídní fotografií
Vzpomeň si
tam uprostřed ten
jak se jen?
Takový jako rozostřený
vždycky tak nějak
splýval s okolím
Vzpomínáš?
Jednou skočil z mostu do řeky
aby se ukázal
a už se neukázal
Novák?
Autoportrét akvarelem
Jakési město
uvnitř města
jakýsi dům
uvnitř domu
jakási hlava
uvnitř hlavy
déšť
uvnitř deště
nic
jakési nic
Zrcadla
Když otevře okno
slyší tající zpěv koček
za mrazivých nocí
Naříkají jako nemluvňata
Když otevře okno
slyší mrazivý zpěv koček
za tajících nocí
Naříkají jako staré ženy
Když se obrátí k oknu zády
zaslechne: Teprve až budeš umět
správně rozestavět zrcadla
budeš ty vskutku ty
Jiná
pohádka o veliké cestě
Kudy N. chodil, tudy hledal
nějakou cestu.
"Nehledej cestu, hledej cíl,"
řekl mu člověk.
"Nehledej cíl, najdi spočinutí,"
řekl kámen.
"Nehledej cíl, hledej prostor,"
řekl vítr.
A přiletěli divocí ptáci, kteří
odlétají a vracejí se, i ti,
kteří odlétají a nevracejí se,
a volali shora:
"Cíl je cesta!"
"Nevěr jim," pokřikovali zdola
domácí ptáci, kteří jsou rozvážní
a proto chodí v prachu.
"Cíl je to místo, kde právě stojíš!"
"Ano?" radoval se N. po tolikém putování.
"Ale neraduj se," řekli ti pěší ptáci,
"každý přece ví, že my máme křídla."
A roztáhli peroutky a zvedl se vítr a...
"A ty se taky pakuj," řekl vítr.
"Tvůj cíl tě očekává, kdes jej opustil."
Od té doby, kudy chodí náš N.,
tudy dumá, kde a jaký cíl to opustil,
a je čím dál opuštěnější.
Nádherně nevytyčená
Prošel několika cizími městy
aby zjistil
že z každého vede cesta
do jiného města
Prošel několika cizími životy
aby zjistil
že z každého vede cesta
do jiného života
Když procházel svým vlastním životem
zjistil
že žádná cesta nevede tam
tím méně zpátky
Král
dětských her
Nikdy ho nenašli
Všichni se kterými si hrával
na schovávanou
vesměs nešťastně zemřeli
Šťasten ve svém úkrytu
král dětských her
sám také bez pochyby umře
Ale šťasten
Žádná pravda už mu smrt neztrpčí
Nikdo mu neřekne na rozloučenou
Nováku ty vole
my jsme tě přece nikdy nehledali
Až se můj život schýlí,
nakloní,
takový přál bych si mít dům:
Dubový by měl práh,
podrovnávku z opuky,
do sadu okno,
sadu starého
s babičkou bílou, vetchou jabloní.
Můj dům by měl dveře bez petlice
a okna nezasklená,
aby každý mohl vejít dovnitř,
slepice s kuřaty,
déšť, vítr, mlha,
moje milá,
s radostí žal i vážná, tichá chvíle.
Nikdo by třikrát klepat nemusel,
nikdy by zámek nezaskřípěl.
Okolo mého domu
takovou vybral bych si krajinu:
Les, co by děcko dohodilo kamenem,
pod lesem rybník, hladký jako dlaň,
kterou jen práce větru občas zvlní,
lán pšenice, šeptající lán,
nad pšenkou nebe
se stříží obláčků,
s chomáči nečesané vlny...
V malinkém krámku
ve kterém čas dříme
půvabná prodavačka
řekla mi dobrý den pane
čím vám posloužíme
hlas měla jako z hedvábí
a když jsem pravil
že chci její srdce
namítla tiše: to se smí?
Srdce můj pane
to se neprodává
srdce je přece víc než diamant
ta věc se pane jenom darem dává
já svoje prodat nehodlám
Smekl jsem klobouk
opustil jsem krámek
a byl jsem na ulici sám
ta dívka ale za mnou z krámku vyšla
hedvábným hlasem na mne volala
nermuť se chlapče že jsem byla pyšná
já nechtěla být k tobě zlá
za lásku hochu dám ti svoje srdce
za lásku bych je rozdala
Na tomto světě na prodej je všechno
i čest a sláva všichni o tom ví
jen čisté srdce krásné čisté srdce
na žádném rynku není ke koupi
......XVIII
Lidé se berou pro ticho
které je slyšet jenom ve dvou
jinak to ticho neunesu
jinak je ticho přemůže
Zas je tu jaro, zatím naznačené,
tak trochu trpké jako dým.
Rozmýšlím, co je k ponechání,
a mrtvé listí uklízím.
Tak tomu je a vždycky to tak bylo.
A je to zákon. Moc dobře to vím.
Je mi jen líto utínaných větví
a loňská hnízda neshodím.
naděje
malý kamínek
na prázdné dlani zmizel kam
ach kdosi oblázkem tím
hodil
a dohodil až ku hvězdám
něco se smí a něco nesmí
a platí se za zbabělost i
smělost
a komu člověk který osamí
za úzkost dluží a svou osamělost
Babí léto
Včera letěl vzduchem první
bílý vlas.
Zazvonil,
když zvolna k zemi padal -
a slova,
hrubá, nepokorná slova
v hrdle uvázla mi jako rybí kost.
Mé léto,
ty už také šedivíš?
Je tomu tak
a podzim přijde zítra.
Zas celé stromy budou odlétat,
zas ptát se budem,
kam a komu vstříc.
A ticho, chudé jak polní myš,
tu a tam za zády nám pískne.
Mé léto,
ty už také šedivíš?
Kresba
A líbí se mi, nevím proč,
že pršelo dnes v noci k ránu
a na lavičkách, na pavlánu
kapičky visí průhledné.
A líbí se mi, nevím proč,
čerstvá a mokrá kresba dne,
i černé kmeny na pozadí,
i čas na věži v poledne.
A líbí se mi, nevím proč,
to, jak se kapka drží dřeva,
bezbranná je a neumdlévá
na novostavbě plné trámů.
A líbí se mi, nevím proč,
ta kresba k stromům přišpendlená,
i to, že u ní není cena,
je ve vzduchu a nemá rámu.
Můj malý poklad
Najednou stojím sám
a v prstech držím střípek
z rozbité láhve zelené, a vzpomínám:
Nádraží v cizí zemi, vítr na kolejích skřípe,
vlak píská za ohybem, ticho
po stenu,
lodyha dýmu. Náhle zableskne se
ve škváře střep jak smaragd v prstenu,
který si straka uschovala v lese.
Můj malý poklad.
Pramen
Studánka vyschla. Tam, kde
chodili jsme pít
za horkých letních dnů,
teď ani krůpěj neuroní zem,
tajemná, vlhká.
Nadarmo stojí otlučený
hrnek na kameni.
Jak dlouho potrvá,
jak dlouho trvat bude,
než na kraj suchý spadne hustý déšť?
Kdyby tak pršelo celou noc a
celý den,
a potom ještě jednu noc,
pramínek, třeba prstu tenčí,
jistě by vytryskl.
Prý není vyschlých pramenů.
Věneček zeleně to rozpukané místo věnčí,
kam marně ptát se chodí
i laň, i člověk.
Vždyť v nitru země,
jako v každém z nás,
hladina stoupá, hladina čisté spodní vody.
Na dně každé písně,
i té nejsmutnější,
na dně každé sklénky
něco tiše cinká.
Někdy víc
a jindy jenom málo.
Chci to slyšet.
Bůhví co mne nutí,
ale musím čekat na cinknutí,
jinak by se moje srdce bálo.
Nechci, aby mne obmýšlel kterýkoliv
bůh.
Mám odedávna svého,
pro vlastní potřebu, i k svému narovnání.
A pro pokoru, které je mi třeba.
Někdy se přihodí, že lidská duše
smrdí,
jak namoklá psí srst.
Za to se nerouhám. Chci jenom, aby bolest
opravdu bolela a slza byla slza.
Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudliváčka
a někdo strašně ublížil
A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál
A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil: kamenuj
A prosil ale neuprosil
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál
Aby tě před zlým chránil
(takový už je svět)
dávám ti amulet
a noc jej bez přestání
Je proti chvílím krutým
zahání z duše hlad
a toho kdo má rád
uchrání před uřknutím
Snad z nebe na zem spadlo
to vzácné zaklínadlo
Ve světle létavic
do stříbra jsem vyryl
SINE AMORE NIHIL
bez lásky není nic
Poděkujme jak děti za jablko
za vše co bývalo a znovu kdysi bude
za to že věrná po dni přicházela noc
za zarputilé ráno
Poděkujme jak děti za jablko
za to že příští dávno je už za námi
že nás měl čas
jak rybář rybu v síti
Poděkujme jak děti za jablko
a bez výčitek bez pokorné pýchy
za radost která pomohla nám přebolet
za odebraný dar
Poděkujme jak děti za jablko
A jsou i slova zoufalá a krutá
jako když jestřáb střemhlav změní let
a zaútočí na bílého drozda
a měl jsi nám je bože zamlčet
Nikdo jim bože
neublížil
za vlastní strach se
krutě mstí
a zabíjejí
na potkání
se srdcem plným
úzkosti
Porozumíme snáze
až barvy vyschnou
a na obrazech
zbude to velké málo
z toho co srdce chtělo
čeho se tolik bálo
Je to jak shodit hnízdo
vlaštovce
a bolí to když dostaví se lítost
a ten kdo ublížil se poleká a chce
napravit křivdu a je bezmocný
jak tato malá báseň celá bez konce
A dej mi sílu unésti
všechno co změnit nemám sil
Odvahu abych to nač stačím
na tomto světě pozměnil
A také moudrost abych znal
a od sebe to rozeznal
Radostí dětí ohřejem si ruce
budem se usmívat a říkat
jsou tady vánoce
zatímco bílou nití zaobroubí mráz
to obnošené
co se roztřepilo za ta dlouhá léta
A budeme trošku veselí
a trošku smutní
a trošku pobavení sami sebou
a ticho roztáhne svých deset prstů
před naše tváře
a zamrzne do opuštěných ulic
A teplá ramena stromečků
vtlačí se do oken až bezdětní
půjdou po večeři na procházku
a budou se držet za ruce
a budou si dětmi
a každý z těch dvou
se bude snažit být ten dospělejší
a pečovat o druhého
protože venku je kluzko
a uvnitř vánoce
Studánku dej mi blízko u lesa
A nehlubokou Jenom na dlaň vody
A do ní žabku která vodu čistí
Na podzim povybírám napadané listí
V zimě se budu starat aby nezamrzla
A v srpnu zavedu tam lidi žíznivé
A to je všechno
Snad je v moci tvé
Udělat pro mne malý důlek vody
Ve kterém by se odrážela nebesa
Na stromech černé plody zimy země
až na kost prázdno dálka
A zůstat sám a mezi svými
jak nad zamrzlou vodou lávka
Ještě si přiťukneme
a vypijem to tiše.
Nikomu nepovíme,
co víno o nás zná.
A spadne hvězda.
Tenká jako plíšek.
A voda blízko mostů
bude stříbrná.
----------------------------------------------------------
Někdo má ve hře štěstí
Někdo má sbírku pohledů
Někdo dům na náměstí
Někdo má víno u ledu
Někdo má klidné spaní
Někdo vás zlatem oslní
Někdo má skromné přání
A nikdy se mu nesplní
K čemu je přání když vyplnění obvykle k mání není ?
K čemu je snění když probuzení sny ve zklamání mění ?
Někdo má klidné spaní
Někdo má život růžový
Někdo má jen to přání
A neví, že je bláhový ...
Jak je ten podzim smutný,
teskný a přeukrutný,
Rve vítr listí z akátů,
zvedáme límce kabátů,
lije jako z putny,
jak je ten podzim smutný.
Jak je ta zima krutá,
je tma jen táhne čtvrtá,
Vážem? si šály na uzly,
rybník je celý zamrzlý
A mračna šedožlutá,
jak je ta zima krutá.
Jak je ta vesna děsná,
jezevce budí ze sna,
Otvírá hrdla skřivanům,
oráče budí z divanu,
A ztuhlé včelky z česna,
jak je ta vesna děsná.
Jak je to léto strašné,
vysychá voda v kašně,
Musí se sklízet obilí,
vlašťovky žerou motýly
A silnice jsou prašné,
jak je to léto strašné.
Vtom je také řešení
a smysl této básně
Že i když se to necení,
je na podzim i v jeseni
Tak sakramentsky krásně
a to je konec básně.
Kolik je na světě očí
kolik je na světě snů
kolik se koleček točí
kolik je nocí a dnů.
Kolik je na světě moří
kolik je na světě řek
kolik je smutků a hoří
kolik je rozlitých mlék.
Kolik je na světě poupat
kolik je na světě knih
kolik je jezevčích doupat
kolik je jezevců v nich.
Kolik je na světě školek
kolik je na světě škol
kolik je kluků a holek
kolik je šlapacích kol.
Toho i toho je mnoho
toho i toho je moc
jediné slunce je jedno
a to když zajde je noc.
------------------------------------------------
Martina Bittnerová
Jsem zlodějka citů
ale jen své tělo dávám
jsem chtivá bez soucitu
a stále duši hledám
podlehla jsem ďáblovu kouzlu
pevně stojíc
na hvězdném rozcestníku
smutná
je těžké rozhodnout se
a nezůstat osamělá
Jsem vetřelec v tvém domě
moc utahuju kohoutky
a dveře za sebou nezavírám
sto dalších chyb mi vyčítáš
a já se cítím jak rybičková pomazánka
co namazal sis na chleba
když pomalu mě polykáš
vzdávám se tvým útrobám
už tu není místa pro mě
Lásko, voníš po rajských jablíčkách
co vzpínají se za domem
ještě pořád mám o tebe strach
pamatuješ
hledali jsme za mořem oblázky
jež obrousil čas a ten nás ke konci nachýlil
Lásko,
krev stéká po kapkách
to jak ti jeden ublížil
na písek pršela rubínová
pamatuješ
svou krví jsi ho obarvil
Lásko,
kéž by úzkosti zabil vrah
a rubínovou bolest příboj odplavil
pak bych se mohla přestat bát
o tebe a o čas
(u soudu farizeům
jen stromy by mohly lhát)
S palčivou touhou po životě
pomalu umírám zaživa
občas si vzpomenu
co všechno jsem kdy…
chtěla bych křídla holubí
a objevit nová území
kde nepoznali smutek
chtěla bych odvahu sokolí
když padnout do bláta
dokázat v něm klečet
chtěla bych lásku
všeobjímající svět
jež rozedře srdce na kusy
a na počátku roste v hedvábný květ
Řádky se rozjíždí na všechny strany
A já ve snaze chytit rým
Koupu se ve vaně
A plácám v mýdle rukama
Je mi chvíli dost blaženě
Že dnes se zadařilo
Po tak dlouhý době
Vyrazit si z kopýtka
V tom fialovým ránu
Se mne dotýká
Moře pěny v plechový nádobě
A já si do deníku píšu mraky dvojteček
A za nima něco moc chytrýho
Protože dnes se mi vážně podařil
Pane Medley
Dobrej útěk z rytmu
V tý špinavý komoře
bylo tolik lásky
Že by se z ní dali
plést závoje
Zařvala vrať se a zpátky
Pomalu trhala očka
žraločími zoubky
A brečela
Citu se už nedočká
V tý špinavý komoře
plulo celý moře lásky
Z který přeci mohli
plést závoje
Proč nechtěli?
Co zbývá z lásky
Uplakané oči
Rozervaná srdce
Temné duše
Výčitky
Zrzavý skalp
slečny Lucky
Znovu ptám se
Co z ní zbývá člověku
Když večery smutné jsou
Když bolí hořce hlava
Kdy na kostele
Půlnoc bijí
A ty do tichých stěn hledíš
Vklíněn do příběhu
Tvůj život zvaný
Co zbývá z lásky
Z lahví prázdných
Z ukoptěné vodky
Lucka Ti žerty tropí
Nepotřebuješ svědky
Z lásky vyrvaný…..
Únava jak leklý had
Šplhá mi po čele a zádech
Necítím lásku ani hlad
Nechci ani
Z postele vstávat
Dávno vím v těch časech
Kdy v člověku cit zmírá
Lepší jen sedět
A něco předstírat
Nač argumenty
Když chladný je a horký
Sedět a mlčet
Je velká deviza
Krásných chvil transparenty
Mne z oken pozdravy mávaj
Z prsou je vyrvat
Utýct o kus dál
Trapně se vymlouvat
Tiše uvnitř
Mne drátem srdce rozdíral
Tvé dlaně jsou démanty
jež mi o ňadra potichu cinkají
Tvá rozkoš jsou rubíny
rubíny z obrázku
co mé paže pomalu skrápějí
Tvá něha je jantar ve stříbře
tím prstencem omotals mi boky
něha je jantar ve stříbře
mít tak všechny
Tvé drahokamy
drahokamy lásky,
rozkoše a touhy
můj sen by trval na věky
zavírám oči
v temnotě v pokoji vidím je
jak padají
už cinkají slyšíš?
Zas přijde ráno
chladné a studené
a ulice se rozkřičí tramvajemi
zas přijde ráno
chladné a studené
po další noci noci
kdy mi chybíš.
Jsem lidský odrodilec
a ptáče vypadlé z hnízda
jsem pustá bez domova
jsem jak lačná Líza
jsem milovník života
jsem utápějící se smrtí
jsem ten kdo únavu těžko překonal
jsem osamělý bard teskných ulic
jsem chtivá lidí
jsem ta, co před nimi se ukrývá
hlad svůj duší krmím z velkých stříbrných lžic
jsem pesimista co věří v lepší svět
a denně mi on pohlavkem splácí svou lásku
nechám si pro sebe a své tělo
zas pro jiné jsem herec,
který záhyby kůže ukazuje
jsem slzy ve vyčpělé kávě
jsem sen vojína
přilepeného na kavalci
chrlící na mne svou touhu
touhu flašky po opilci.
Už se mě na něj neptejte
když jeho jméno vyřknete
v očích mám slaný lesk
co slzám se přikládá
Už se mě na lásku neptejte
má zvláštní příchuť pampelišek
a slunce v nich ubývá
Už se mě nikdy neptejte
na vše co bolelo
pampelišek více nenatrhám
mé slunce za obzor zapadlo
Měla jsem úrodné srdce
úrodné jak černozem
než nad mou hlavou
černý havran přeletěl
Měla jsem žádoucí tělo
žádoucí jak první žeň
než nade mnou
svá křídla rozevřel
Měla jsem spalující touhu
spalující jak letní den
než mne svým zobákem
navždy oněměl ....
bylo to horké léto
Když spíš
máš v sobě něhu dítěte v overalu
já se tě dotýkám konečky svých vlasů
když sníš
já přemýšlím
jak nenarušit
božských snů aureolu
a umět vteřinou zachytit tu krásu
Je po koncertu
já z těla svého smývám
pach z cigaret a jointů
v uších mi hudba hřmí krutostí
na perutích snáším se
v tom marastu objevil ses Ty
od všeho se očistit
koupu se v pomerančích...
Koupel v pomerančích II aneb po roce
Je po koncertu
jsem k smrti unavená
a taky trochu opilá
všechno mne bolí
bolí duše, tělo i hlava
někde z toho davu vystoupil jsi ty
chtěl jsi mne zahřát zahřát svými pocity
já ale tála pro jiný hřích
a tys byl druhý pro koupel v pomerančích...
V tom bytě každá věc
na svým místě stála
jen vitrína, knížky,
rádio a láska
chyběla
teď s prachovkou na divanu
diskutujeme o barvě tapet
o tónu potahů
soustředění
hlasy ticho brázdí
záchod nesplachuje
voda neteče
konečně v našem domě
šťastni?
Na skříni pár zářezů
dlaždice studí a kloužou parkety
v teplákách udření
snažíme se hledat cestu ke druhému
proč stěna pláče
snad jsme se nezapomněli
když stěhovák do dáli uhání
Kouzlem zničil mé nitro
zničil můj svět
neptal se
zda-li přijde někdo
udělá kouzlo
raději zmizet
prchnout z dohledu
vytáhne sladký úsměvy
omráčí můj temný květ
bude se stokrát vemlouvat
bude mne chtít hned
a já odmažu čarovno
stoupnu si před něj nahá
ukážu mu všechny šrámy
i škrábance co od něj mám.
Snad mne bude ošetřovat....
------------------------------------------------
Jitka Guthová
Na dně trocha vody
pár suchých lístků
a smutek odcházejícího
léta
Ta kytka zvadla
jako vadne štěstí
když dlouho neprší
je všude prach
z iluzí
Když vadne láska
snad zůstane pár
suchých lístků
na dně
Každý to zrníčko
je hezký slovíčko,
který jsi rozdala,
i když jsi strádala.
Nic nedej na lidi,
mnozí ti závidí.
Závidí, protože neumí jaksi
- rozdávat démanty i z prázdný kapsy...
Jsem pohár dopitý
a odhozený k ránu,
večer vítěz, ráno poražený,
únava na víčka mi ťuká...
Za roky otlučený,
však přesto věrný pánu,
čekám jak čekávají ženy,
až žízníc sáhne po mě ruka... Hrajem tu spolu
..............divný kus
....................v drama se mění komedie,
snad máme oba
..............špatný vkus
....................v téhle hře nikdo nepřežije.
Ústa už dál
..............lhát nedovedou
....................pohledy míří do ticha,
prázdná je
..............budka s nápovědou,
....................každý z nás jinam pospíchá.
A v reflektorů odlesku
..............nedočkáme se potlesku...
Brodím se Tebou a bloudím,
sama nevím, co cítím -
špinavá od tmy Tvého myšlení
hledám po kapsách
kousek světla na cestu zpátky,
když Tebe už nerozsvítím...
DNES pro tu krátkou iluzi,
že ještě žije pohlazení,
co bylo VČERA nemrzí,
i když pak žádné ZÍTRA není...
Slova jak facky pleskaj o tváře
a plody planých výčitek jsou kyselé,
když blesky z očí propalujou duši
„vždy spolu ve zlém i v tom veselém“
-kam odlétají sliby svatebního oltáře,
ať řekne mi, kdo tuší...
život se moc rád nemazlí
V srdci jen spousta veteše
těžko už někdo vykřeše
jiskru, kde smutný popel zůstal
Krajina snů je náhle pustá
Na květy štěstí used prach
Tiše se zrodil ze lží strach
Je čím dál těžší držet pláč
Osud je tvrdý protihráč
Bojím se, že snad po právu
schovává esa v rukávu...
Kdo bez viny je – ten ať soudí
Jeden se směje – druhý bloudí
Na rtech tu zlobu ze smutku
denně se bojím rozsudku... Točí se točí země kulatá,
dál slibují se sliby,
bezhlavě jdeme z louže do bláta,
opakujeme chyby.
Točí se točí chudá na radosti
a přesto se nám život líbí,
uprostřed nelásek, ztrát a pochybností
hřejem si v dlaních tajně svoje „kdyby“...
Asi tě bolím
jako otevřená rána
kterou desinfikují
oranžovým roztokem
Ale nedokážu být malířem
jenom proto,
že bys chtěl
Takže tady máš štětec
a bílé plátno
za rámem
Jiní ať malují
Já jenom jsem
Být básníkem to znamená
jíti až na konec
Na konec pochyb
na konec doufání
na konec vášní
na konec zoufání
pak teprve sečítat
dřív ne dřív ne
nebo se může stát
že součet života
vyjde ti směšně nízký
že se jak dítě bude potácet
věčně jen v malé násobilce
Být básníkem to znamená
jíti až na konec
Neumím bez tebe žít.
Co na tom, že se vídáme
jednou za dva měsíce či méně.
Přijdeš pro mne a vyzvedneš si mne
jako z půjčovny.
A já jdu.
Poslušná, jako jsou poslušné
věci, které se půjčují.
Jdem vždycky do malé hospody
na předměstí,
vypijem po dvou vodkách a já pak
zůstanu u Tebe.
Zapomínám na svět, křičím štěstím,
ale ty,
po celou dobu myslíš na to, abych
nezmeškala poslední tramvaj.
A proto se obléknu a jdu.
Jdu a říkám si:
spát spolu, spolu spát, být náhle
lehnoucí jak smetí,
hluboce dýchat, měnit se v táhlý zpěv,
v tu malou sladkou smrt podobnou
nemluvněti...
spát spolu lehnoucí jak smetí, měnit se
ve společný zpěv...
Ale Ty se mnou nikdy nebudeš spát.
Muže nerad usíná vedle ženy, ke které
necítí lásku.
Co dělat. Neumím bez Tebe žít.
Ano, když to chceš slyšet.
Bojím se tvé lásky.
Bojím se tvých zpocených prstů,
které mě pořád svírají.
Bojím se tvých prosebných očí,
těžkých a velikých jako dva balvany!
Vím! Chtěla bys mi ty balvany
připoutat na šíji.
Chtěla bys mne s nimi vrhnout do jezera!
A pak, zahryznout do mne, dlouho,
dlouho,
hlubokou tou vodou se mnou ke dnu
plout!...
...Pusť!
Nemačkej mi ruku!
Nech mne aspoň chvíli vydechnout.
... Jak tě mám chtít,
když stále jen mlčíš bezcitně.
Nedotýkej se mne, nechci tě!
Kdybys aspoň jediné slůvko řekl!
Kdybys řekl aspoň jednu sladkou lež!
Pověz! Uvěřím ti! Všemu podřídím se!
Půjdu po tvé lži jako náměsíčník
po okenní římse!
Máš mě rád? Řekni! Odpověz!
Rozprostřu se před tebou jak louka!
Pozřu tě do sebe jak broučka pozře les!
Jen řekni, zalži, odpověz!...
... Ale ty se jen díváš. Dlouze
a bezcitně.
Nedotýkej se mne! Nechci tě!
Nechci tě! Budeš mé neštěstí, smrt,
má bída!
Nechci tě, protože tě miluju, protože
mé tělo
je stádo ovcí divokých, jež nikdo
neuhlídá!....
... Ach,
co to děláš?.... Ty mne líbáš!...
Miláčku!...
Miláčku!....
ty
můj...
Jediná
slina ve vlasech Venuše
Že žárlím bláznivě?
Že to nic není,
nějaký prchavý dotek?
Polibek, který zhasne,
dřív nežli zabliká?
Musím ti tedy říct, co nevíš:
Jediná slina ve vlasech Venuše
promění tu sochu Venuše
v pouhý kus podstavce,
který nese slinu.
Ze stromů listí padá
a je to,
jak z člověka když opadává
jeho velké léto.
Trčí pak strom
až na kost sám
zlatě
podestlán.
A větve musí držet vzhůru
jak před nabitým kulometem.
Nesmí si už k ústům zvednout
ani jeden jediný list pozlacený velkým létem...
Nikdy jsem nenašla odvahu tě tížit
lásko má.
Nikdy bych nenašla odvahu
zemřít před tvýma očima...
Až pro mne přijde smrt
a bude už těsně před prahem?
vezmu kytici, kterou jsi mi dal
k svátku,
a skrývajíc za ní své polekané oči
řeknu jakoby nic,
že jdu jen tak,
jen tak na chvíli ven.
Vyjdu.
Smrt mne obejme
u jasmínu, jenž kvete
na konci zahrady.
Ty nebudeš nic tušit.
Budeš si doma pohvízdávat
z lenošné letní nálady.
Nebudeš tušit že já
tvář přikrytou tvojí kyticí
ležím pod jasmínem,
z něhož květ za květem padá.
Nebudeš tušit,
jak celý můj vesmír,
v němž sluncem byl jsi i zornicí,
už rozplývá se tiše po zahradách...
Nikdy jsem nenašla odvahu tě tížit,
lásko má.
Nikdy bych nenašla odvahu
zemřít před tvýma očima.
Svět je plný podivných výher
Hladová zeď je cenou v tombole
Hladová dívka jede na kole
A mně hasne u vaření
Pro tebe, ty zlobo, ty!
Nemůžu se dočkat soboty
Pod hladovou zdí se máme sejít
Hladová dívka má místo kola vějíř
A místo "blue jeans" krinolínu
I kdyby měla brnění
Na věci to nic nezmění
Stejně ho svlékne!
Toto pomyšlení
Mne donutilo
Že jsem vyběhl z domu
Bez klobouku bos
Koupil jsem si los
Ta obloha byla takováhle růžová
Pravil můj syn Jakub
A ukázal přitom na šedou barvu
Mého řemínku od hodinek
A byla docela maličká
A potom se takhle natáhla a štípla mě
Ta obloha
Najednou jsem si uvědomil
Ubohost své vlastní imaginace
A žasnul jsem nad svou odvahou
Vydat knihu básní
Báseň I
Nevyznáš se v přátelích,
dokud se jim nevyznáš
z dluhů...
Vyznal ses jim a nyní tich
nevyznáš se, co za smích
za to všechno máš
z jejich kruhů.
Je pohádka (proč není)...o tobě...
že potají, chtíc kdysi na ples jít,
jsi půlnoc připouštěla k plaché podobě těla,
z níž úsvit jen smí pít.
Že plody copů střásalas pod květy
rozvité tušením, jež ví,
jak mají ňadra sládnout do věty,
již nikdo nevysloví.
Že kroky váhání zažehly v tobě jas
jenž zvábil do koberce tmu,
z nočního stínu v srdci svém
nesoudilas na lůnu rozumu.
Je pohádka... A právě proto, snad,
že její skříň jsi otevřela, věř!
spatřilas před sebou, nahou odtud,
odevšad, kterak bráněním samoty
prorost se ve tvůj připravený šat
šípkový keř, šípkový keř.
Než
se setmí
Proč jsi tak sám,
aniž jde o pocit,
že jsi ztratil mladost,
přátelství, lásku?
Mohlo by to, co není
ukázat ti to, co je?
A je to dítě, které hledíc,
na naditá oblaka, ptá se:
"Má bůh kapsy?"
A když oblaka zmizela, řekne:
"No, nic se nestalo."
Když zakázané je náhle dovoleno,
může i lhostejnost,
i když se skličující námahou,
začít doufat.
Lze ovšem těžko předpokládat,
že by to bylo trvalé,
zvláště při padající oponě...
Nimrám se v sobě
jak v rybě plné kostí
Pukám zlostí
když se mě ptají
Co ti je?
NIC!
Když noc mi oči přikryje
Dusí mě slzy pod polštářem
Jsem zmijí žábou pavoukem a lhářem
To mi je
já jsem nešťastná
Achová
Ne šťastná
Duše se mě lekla
do světa utekla
ke mně se nevešla
do pekla odešla
Házím ach házím
na zeď hrách
a šeptám tiše
smutně
ACH!
